|
|
|
Létání První let se konal v polovině února za úplného
bezvětří při teplotě kolem 1 C. Původně jsem počítal s pomocníkem, který
model vypustí, ale vzhledem k jeho zaneprázdněnosti a mojí netrpělivosti jsem
nakonec první let provedl sám. Pokud máte vysílač na popruhu, není to žádný
problém. Horneta stačí jen vypustit nebo mírně hodit vpřed. Plyn jsem dal asi
na 3/4, to už se Hornet citelně táhnul vzhůru, a mírně hodil. Hornet se vznesl asi do 3
metrů a pak už jsem ho nasměroval vpřed a začal
souboj člověka se strojem. Udělal jsem pár velmi nepravidelných koleček kolem
sebe a pak Horneta dostal na zem, celkem bez výrazné úhony, jen se odlepilo přední
servo. Celý let trval asi minutu. Další lety následovaly v dalších dnech jak to jen
počasí dovolovalo. Ale byly to spíš prodloužené pády. Po vypuštění se
Hornet trochu snažil letět, ale brzy dosedl (spíše dopadl) na zem. Přitom se
často zlomilo párátko
držící kabinu (originální tyčinku jsem ztratil ve sněhu hned po prvním
"přistání") a často se odlepilo přední servo. Při jednom zvlášť
nepovedeném pádu se mi podařilo zlomit i ocasní trubku. Ale zpravil to kousek balzy a
vteřinové
lepidlo. Asi po šestém startu se dostavil první úspěch. Let
trvající asi 3 minuty, při kterém Hornet kroužil okolo sem a tam a pak dosedl až když jsem chtěl já. Prostě paráda! Jak se ukázalo, byl hlavní příčinou neúspěšných letů malý výkon motoru. Byl jsem přesvědčen, že akumulátory nedokázaly při teplotě kolem nuly dodat potřebný proud a řešil jsem to systémem před letem baterie plně nabít, čímž se ohrály (jen trošku, ne víc než 40C) a pak honem startovat než stihnou vychladnout. Jak jsem se později dočetl, je samozřejmostí létat co nejdříve po nabití akumulátorů. Není možné je nabít třeba den dopředu. To pak nedodají potřebný výkon. Takže příčinou nebyla zima, ale postup řešení byl správný. Druhý let mohl být klidně poslední. Skončil totiž
první (a doufám poslední) vážnou havárií, kdy se vrtulník zabodl do sněhu pod uhlem asi
60 stupňů. Při rychlém letu ve výšce asi 10 m jsem totiž ztratil pojem o jeho
poloze (bílá vrtule není moc vidět) a když jsem ho znovu získal, byl už
Hornet kousek nad zemí a pád byl neodvratný. Zapíchl se do sněhu až po vršek
rotoru. Drát stabilizátoru byl ohnut tak, že jsem myslel, že uhodila jeho
poslední hodina. Naštěstí po odhrabání sněhu se narovnal do původního
tvaru. Díky výrobci za použití kvalitního materiálu. Od té doby už létám vcelku bez problémů a začínám mít pocit, že řídím já Horneta a ne on mě. Zkušenosti shrnuji v části - Rady k prvním letům. |